Appenzell — třešnička na dortu nakonec
Historický kanton v kopcích východního Švýcarska, plný tradic, konzervativního přístupu, pasoucích se krav a dechberoucí přírody.
Na předposlední den svého pobytu ve Švýcarsku, poté co jsem tu téměř dva roky na dálku i na blízko pracoval, mám v plánu návštěvu bájného kraje Appenzell. Vydávám se těsně po poledni vlakem do Gossau, kde přesedám na Appenzeller Bahn. Tento speciální panoramatický vláček je známý svou červenou barvou a pomalu se plouží vískami Appenzellu. Nechybí tu samozřejmě možnost stáhnout okna až skoro dolů a mít tak kolemstojící krávy doslova na dotek. Protože je úterý a všichni slušní Švýcaři buď pracují a nebo studují, je vagon prázdný až na malou skupinku velmi hlučných školáků, kteří se mnou jak na potvoru vydrží až do konečné stanice ve Wasserauen.
Ve Wasserauen je lanovka na horu Ebenalp a tu přesně o minutu minu, takže tu mám dostatek času se porozhlédnout a udělat pár fotek s pozadími krav v popředí.
Další lanovka jede za dvacet minut a octnu se v ní naprosto sám, jen s panem řidičem. Ten správně odhadne, že si rád popovídám, a tak začne vyzvídat, co a jak. Když zjistí, že jsme oba pracovali v Leice, pochlubí se se svou třicetiletou praxí, jak si pamatuje, když se ještě firma jmenovala Wild Heerbrugg, jak strávil roky ve všech koutech světa včetně Ameriky a Signapuru a jak se teď na stará kolena usadil tady, protože tady ten čas teče tak nějak pomaleji a i po těch všech letech pořád nemá té přírody dost. Na oplátku mu říkám, jak se jim daří teď a co jsme za poslední dva roky dokázali převratného.
Lanovka se dohoupe do cíle, on odemkne dveře kabiny, rozloučí se a vejde do prázdné stanice, kde si z panoramatických oken užívá výhledu. Na hodinách je 16:30, za dveřmi je viditelně chladněji a já mám před sebou pár hodin pěší cesty dolů.
Postupně sestupuji z kopce po obnažených kamenech dolů, obdivuji výhled a najednou za rohem stezka končí kdesi v jeskyni. O této části příběhu jsem dopředu nic nevěděl a tak se zastavím, abych přehodil objektiv na jiný, který zvládne tmu i z ruky. Lanovka jede po chvíli zpátky dolů a pan řidič, nyní v kabině už naprosto sám, mi nezapomene zamávat.
Komplex jeskyní, do kterého vstoupím, byl prý v patnáctém století domovem poustevníků. Na druhé straně mě čeká úchvatný pohled na protější skalní masiv, v menší jeskyňce jsou zde lavice kostelíku Wildkirchli a hned za rohem pod ním světoznámá restaurace Äscher, vestavěná do skalního masivu.
Projdu kolem restaurace a kolem volně se pohybujících oslíků, kteří arogantně stojí přesně uprostřed úzké stezky a nějaký cizí člověk snažící se je obejít nebo překročit je naprosto nevyvádí z míry. Uvítá mě cedule, která mě již tradičně upozorňuje, co všechno je tu zakázáno. Nyní prý musí být na vodítku kromě psů i děti a vodítka jsou prý k dostání o kus výše v restauraci. Nejde mi na rozum, co by se těm dětem na takovéhle rozkvetlé louce mohlo stát.
O louku a pár stromů níže je další cesta dolů hotový mordor. Vypadá to tu, jak kdyby před deseti minutami pršelo a kameny někdo pravidelně leští pro extra kluzkost. Vodítka pro děti jsou vlastně najednou fajn a já bych také nějaké uvítal, nebo aspoň kdyby tu těch porůznu natažených řetězů a lan bylo trochu více. Občas mi moc nechybí a mohl bych sráz rovnou brát tou kratší jednosměrnou cestou doleva a dolů. Přijde mi na mysl, že byl vlastně docela dobrý nápad, když jsem se na poslední chvíli před odchodem na vlak přezul z pantoflí do bot.
O téměř hodinu velmi adrenalinového sestupu níže začne mezi stromy probleskovat jezero Seealpsee. Fotku tohoto jezera jsem našel kdysi dávno na Googlu a nevěda, odkud je, bylo celou dobu mým snem se k němu podívat — až předchozí den večer při tlachání v hospodě u piva jsem teprve zjistil, že jezero je tady v Appenzellu a že ho za žádnou cenu nesmím vynechat. Život je náhoda.
Ať se rozhlížím sebevíc, potkávám tu jen jediného člověka — sedí u loďky na břehu, něco si pro sebe brouká a obřadně pomalu vyprazdňuje lahev místního piva Quöllfrisch. Rozhodnu se jeho okamžik nerušit a pokračuju po okružní stezce kolem jezera. Za chvíli mě zas pohltí absolutní ticho a já se snažím našlapovat pomalu, abych tu atmosféru nerušil. Zlatá louka na druhé straně naštěstí není řepka a uprostřed toho všeho stojí Seealpkäserei, malinká sýrárna, která využívá skalku vedle jako skvělou přírodní chladničku.
V dáli je krásně vidět horský masiv Alpstein s horou Säntis. Zrovna když se obracím zády, mraky propustí poslední paprsky večerního slunce, které celé údolí na chvíli osvítí zlatou barvou, dokud ho hory nepolknou. Když od jezera odcházím, uslyším v dáli teskné zvuky harmoniky, které celému večeru dodají ten zlatý hřeb. Ještě chvíli v tichosti stojím a pozoruji naprosto osamělé údolí zdáli, než se naposled otočím, zamáčknu slzu a pokračuji zpět do Wasserauen.
Do Wasserauen dorazím těsně před osmou, přesně o dvě minuty déle, než kdy má odjezd PostAuto, které tu obsluhuje dopravu, když vlaky nejezdí. Na trati totiž probíhají opravy a tak červený vláček už večer zpátky nejede. Další, dnes předposlední autobus, jede až za hodinu a tak si sednu na schody opuštěné restaurace a pozoruji ztichlé okolí. I to málo turistů, co tu dnes bylo, už odjelo a kromě mě tu zbyl jen odstavený traktor s močůvkou v dáli a toulavá kočka. Ta ve mně spatří objekt zájmu a tak mě zprvu nenápadně a bojácně sleduje a nakonec se přece přijde přitulit a v tichosti sdílet pohled na opuštěnou krajinu pod horou.
Autobus zpátky je prozměnu také celý prázdný.
