Sedím v hospodě poté, co jsem spořádal „guláš a pivo“ objednané spatra bez pohlédnutí na polední menu znepřehledněné aktuálně populárním seznamem alergenů a snažím se nemyslet na podivnou bílou hmotu, co zůstala v záhybech „Made in Russia“ na dně půlitru.
Prudce vědecké pojednání o experimentu praktického ověření souúčinnosti kofeinu a grepové šťávy.
Sedím tu na druhém odpališti a vedle mě něco zrovna proneslo trumpetový zvuk. Zdálky je slyšet ohňostroj a melodie, kterou vágně poznáš, ale přesto nedokážeš zařadit a tak máš pocit, že bys z těch úryvků dokázala poskládat další album té kapely.
Sedím v hospodě čpící elegancí doby dávno zašlé, piju krakonošovo dvanáctku a z repráků zní Happy. Pak mi dojde, že si toho všeho pamatuju o chlup více, než je zdrávo.
Je ráno. Nádherné letní ráno na místě, kde se zastavil čas. Čerstvé ranní paprsky se prodírají korunami statných stromů, nesměle mě lechtají na tváři a jemně mi naznačují, abych vstal. Sluníčko vedle mě ještě spí, ve spánku se usmívá a paprsky si hrají s její hřívou tak, že to vypadá jako by měla svatozář.