Walensee
do míst, kam se dá dostat jen námahou a nebo lodí
Jezero obklopené horami tak strmými, že na jeho odlehlé straně žije komunita, která si ze shonu a strasti běžných obyvatel naprosto nedělá vrásky.
Narozdíl od předchozího výletu vlak do těchto míst nejel čtyři hodiny a tak jsem si mohl vesele přispat. Ještě jsem to proložil trochou prokrastinace a nerozhodnosti, a tak jsem do Walenstadt dorazil až ve čtvrt na dvě odpoledne. Kvůli tomu původní plán zahrnoval pouze dojít do Quinten, nasednout na loď a nechat se, jako správný turista, odvézt rovnou zpátky na vlak domů; případně, pokud se budu na to cítit, dám si tu samou štreku zpátky.
Turistická směrovka ve Walenstadt hlásí, že cesta do Quinten bude trvat deset kilometrů a tři hodiny deset a obloha je mírně zatažená, takže dnešní fotky asi do veselých turistických brožurek pasovat nebudou.
Projdu kolem místního vojenského areálu a stánku u vody co samozřejmě prodává opečené bílé klobásy a jmu se šplhat do kopce po severní straně jezera. Cesta se v mžiku promění ve strmý výšlap s jazykem na vestě, ale když o sto metrů výš potkávám naprosto svěží důchodce s hůlkami ve tvaru selfije tyčí, tak mě popadne sebeopovržení nad mojí bídnou fyzičkou.
Každé zastavení a ohlédnutí přes rameno ale stojí za to. Do Quinten je nemožné se dostat přímo po břehu jezera, protože skála padá přímo do vody, a tak stezka stoupá s půlkilometrovým převýšením nahoru. Když dorazím na vrchol, Walenstadt se rozprostírá hluboko za mnou a i přestože je zataženo, je vidět na desítky kilometrů daleko. Jezero Walensee je hluboké přes 150 metrů a jeho voda září jasně zelenomodrou barvou.
Ještě než se stačím vydýchat, praští mě do očí obrovská kolekce nápisů a značek Verboten. Pořádek musí být — běda, jestli někdo pojede dál na kole, motorce, autobusu, nebo traktoru co nepatří lesní správě. Ne, pes musí být uvázaný na vodítku. Ne, houby se v noci nesbírají. A ty psí hovínka patřej do koše. Ne, jen do toho zelenýho.
Cesta dále vede po rovině a předemnou se rozprostře pohled na hory na opačném konci jezera. Občas potkávám nějaký dobytek nebo osamělé lidi, ale jinak je tu naprosto ticho a prázdno.
Quinten
Po sestupu, který je podobně strmý jak výstup, se dostanu zpátky na úroveň hladiny jezera. Je to tu jižní svah a tak se tu začínají objevovat rozlehlé vinice a roztroušené domky. Po chvilce dorazím do Quinten, které je vlastě jen spousta vinic, malý přístav a ještě méně lidí.
Těch deset kilometrů z Walenstadtu mi zabralo avizované tři hodiny deset, což znamená, že teď je pět hodin a dle původního plánu bych měl nasednout na loď a nechat se dopravit k vlaku. Protože je ale stále světlo, nohy mě nebolí, hlad nemám a kromě toho jízdní řád vypadá, jako kdyby poslední dnešní loď odjela v 16:20, vím docela jistě že se vrátím pěšky. Tou samou cestou zpět se mi ale jít nechce, protože to by byla nuda a tak se rozhodnu obejít to jezero kompletně a na vlak dorazit pěšky do Weesen. Protože s tímto rozhodnutím můj plán naprosto nepočítal, jediné, co vím, je, že směrovka do Weesen ukazuje něco přes tři hodiny, takže bych se k vlaku měl dostat v klidu ještě před setměním.
Posilněn svým rozhodnutím nechám Quinten a poslední přístav za sebou a jdu dále. Cesta ještě chvíli pokračuje po břehu a pak se znovu promění v nelidsky strmou stezku. Tentokrát je převýšení jen nějakých 400 metrů, ale cesta je prakticky tvořena shluky kamenů a štěrku, co se ještě kompletně neutrhly a nespadly do vody. Kolem jsou řetězy na jištění a nyní jsou kromě kol, psů a houbařských košíků zakázány už i dětské kočárky. Samozřejmě.
Když se vyšplhám úplně nahoru, les se znovu rozestoupí a předemnou se prezentuje jižní břeh jezera v celé své kráse. (Hora za ním je velká a krásná, ale fakt nevím, která to je. Säntis to není. Sorry jako.)
Kromě výhledu je navrchu také malá meteorologická stanice a malý plácek s ohništěm a posezením. Zaujmou mě dřevěné lavičky, na kterých je pokaždé vyřezáno jméno těch samých čtyřech lidí a rok. Čtyři kamarádi toto místo navštíví každý rok a kromě společného večera a sdílení historek vyrobí novou lavičku. Postupně naleznu lavičky datující od roku 2012 až do minulého roku, vždy s těmi samými jmény.
Letošní lavičku najdu po chvíli o nějaký kus dál po cestě. Je viditelně ještě čerstvá, ale jména na ní jsou už jenom tři.
~ ~ ~
Nyní mě, předpokládám, čeká už jen sestup dolů a navečer bych měl dojít do města. Znova se přede mnou otevírá klidná celkem mírná krajina s roztroušenými domečky a já pokračuji dále po příjemné štěrkové cestě.
Po chvíli přijdu k shluku viditelně zemědělských stavení a cestičku přehrazuje ohrada s kozami. Z obou stran jsou ručně dělané dveře z větví a nápis, který mě prosí, abych za sebou zavřel. Nevím, co mám od koz čekat a kozy neví, co mají čekat ode mě a tak tam chvilku stojíme a čumíme na sebe. Vtom o kus vedle zpozoruju párek dredatých hipíků, co na mě po vzoru koz kouká taky a tlemí se. Naznačují, abych směle pokračoval dále a tak směle vstoupím a pak zas vystoupím z ohrádky.
Opálení, usměvaví a viditelně naprosto spokojení mladí lidé mě pak míjí ruku v ruce s konvičkou na vodu a jdou kamsi ke studánce. Nikde nevidím žádný náznak moderní technologie — gumicuk co automaticky zavíral dveře od ohrádky bylo asi jediné zařízení z tohoto tisíciletí, co jsem tu viděl. Docházím k závěru, že těmhle lidem tu nic nechybí a do hlavy se mi dere myšlenka, že všeho se zbavit a jít také někam pást kozy by mohlo být vlastně docela fajn.
Seerenbachfälle
Zjišťuju, že mi dochází voda a jídlo a tak přidávám do kroku. Ony dredaté hipíky potkávám znova, jak tlačí jakýsi vozík s hnojivem po louce a viditelně je to baví. Zarazí mě jakýsi hluk a tak se otočím — naprostou náhodou jsem se octnul snad u největšího vodopádu jaký jsem kdy viděl naživo.
Seerenbachfälle je kaskáda třech vodopádů co dohromady měří 585 metrů, čímž je celkově nejvyšší v celém Švýcarsku. Nedaleko od nich je studánka s průzračnou vodou a tak nedočkavě ochutnám a doplním zásoby. Voda je dobrá a chladná a lepší jsem snad pil jen v Las Vegas, kde měli nóbl hotel vybavený vodou přímo z ostrova Fiji.
Cesta dále se začíná rozšiřovat, zakázaná vozidla se už zase objevují, a nakonec je to velmi příjemná asfaltka po naprosté rovině těsně po břehu jezera jako by se nic nedělo. Občas se objeví další, už ne tak majestátní vodopád, a když to vypadá, že to dál pohodlně nejde, tak vše vyřeší tunel, který všechny pochyby s přehledem prorazí. K mému štěstí se také na chvíli protrhá obloha a večerní slunce osvítí protější svah nádhernou barvou.
Weesen
Do Weesen dorazím kolem osmé hodiny, je ještě světlo a tak volným krokem obejdu zdejší přístav, vyfotím pár zbytečných fotek a pomalu se přesunu na jižní břeh jezera, kde by podle mých předpokladů měl jet vlak. Lidé tu k mému udivení prakticky nejsou, i když večer je pěkný a přímo láká k posezení na lavičce u pláže s bělostným pohořím v pozadí.
Konečně uvidím něco co vypadá jako vagony, přejdu po mostě dálnici a octnu se na nádraží. V duchu celého města je i nádraží naprosto prázdné a rozhodí mě až moment, kdy zjistím, že tu není ani cedule s názvem stanice, natož jedna z těch modrých beden co vydává za šílené peníze jízdenky na vlak. Chvíli ještě bloudím kolem a pak celý zmatený dorazím k nějakému náhodnému řidiči autobusu, co zrovna vytahuje spacák ze zavazadlového prostoru. Přesně jak jsem se obával, polský řidič autobusu zde opravdu jen náhodou přespává, dovedla ho sem GPSka, neví co je to za město a ani neví, proč tohle nádraží se nechová tak jako se slušná nádraží většinou chovají.
S pocitem, že vím ještě méně, než jsem viděl před pěti minutami, se pln zoufalé naděje obrátím k sloupu turistických směrovek, který tentokrát není ověšen žádnými doplňujícími zákazy. Podezřele na něm chybí jedna cedule a jinak je plný rad, kudy se dostat na nádraží. Je už po deváté hodině, začíná se rychle stmívat a mě obejde mráz při zjištění, že nejbližší funkční stanice je 50 minut daleko směrem doleva.
Samozřejmě z celé křižovatky je směr doleva ta nejtemnější varianta a tak polknu, sním poslední snickersku, dopiju vodu ze studánky abych si připomněl nenávratně ztracené staré dobré časy před dvěma hodinami a vydám se na cestu. Poté, co opustím světla města, je úzká turistická stezka pouze světlý pruh štěrku pod temnoucím širým nebem, kde nade mnou jsou naštvaně bzučící stožáry vysokého vedení, těsně vlevo hučící řeka a vpravo, aby toho nebylo málo, jakási louka, kde majitel viděl nutnost vše obehnat dva metry vysokým ostnatým plotem nabitým elektřinou. Verboten.
Po naprosto neosvětleném tunelu pod kolejemi nad kterými projíždí nákladní vlaky, jakousi ztemnělou elektrárnou, dalšími pozemky obehnanými elektrickým plotem a nakonec rozlehlými výhybkami, kde parta nočních dělníků svařuje koleje, konečně dojdu do nádraží Ziegelbrücke. Stačím se rozkoukat právě v moment kdy zjistím, že vlak, který potřebuju, mi jede přesně v 21:59 a to je přesně o minutu pozdě. S čerstvým ohlušujícím pocitem apatie narvu jako obvykle více peněz než jsem čekal do modré mašinky na jízdenky a odeberu se na své nástupiště. Zde čekám další půlhodinu na poslední dnešní spoj a snažím se odolávat podezřívavým pohledům lidí, co se vrací pozdě domů z práce a člověk v kraťasech se spáleným čelem jim nepasuje do jejich vnímání světa.