Luzern
ne, ještě těch jezer a hor nemám dost
Lucern je právem nazýván jedním z nejpůvabnějších švýcarských měst. A co teprve jezera a příroda v jeho okolí.
Jedna z hlavních věcí, která se objeví, když si vygooglíte Lucern, jsou obrázky dřevěného mostu Kapellbrücke, který se charakteristicky šikmo a lomeně vine přes řeku. Tento most roku 1993 skoro celý shořel a oheň s sebou vzal i velkou část interiérových maleb. Většinu se naštěstí podařilo rekonstruovat.
Aby toho nebylo málo, o dvacet let dříve shořela velká část nádraží. To už se bohužel obnovit nepodařilo — město se rozhodlo, že místo rekonstrukce nádražní halu postaví znova o pár desítek metrů dále a udělá ze zbytku veřejný prostor. Z původní nádražní haly z devatenáctého století tak zůstal jen oblouk, stojící osamoceně uprostřed náměstí.
Kolega z (teď už bývalé) práce se nabídl, že mě tu jako rodilý Švýcar provede a tak jsme měli program plný míst, která se musí vidět. Po obligátní procházce po mostu a konstatování, že požár je na mostě stále patrný, jsme se vydali na městské hradby, odkud byl nádherný výhled na celé město i na jezera a hory v pozadí. Ve věžích jsou za sklem kraťoučká, dlouhá i extrémní kyvadla hodin a stačí dlouhé ruce a špetka snahy k tomu, aby celé město uslyšelo neplánovaný zvuk velkého věžního zvonu. Z poslední věže vedly točité schody, které mě zarazily tím, že se stáčely v opačném směru, tedy dávající nájezdníkovi šplhajícímu nahoru výhodu většího prostoru pro rozmach než obránci sestupujícímu zvrchu. A nebo možná v Lucernu nájezdníky neměli a tak to nebylo potřeba. A nebo je možná někdo postavil z betonu v roce 2003 a konzistence se středověkem ho naprosto nezajímala.
Vierwaldstättersee
Přestože byl pátek, parník na který jsme nasedli, byl přeplněný turisty velmi protivnými ve všech myslitelných způsobech. Poté, co jsme velkou část cesty strávili v neustále se přeskupující a šťouchající frontě na jízdenku, výhled na celý komplex Lucernského jezera s kopci a horami v pozadí byl úchvatný a upozadil ryk divé turistické zvěře okupující naši loď.
Když jsme se společně s hordou stále ještě kreativně protivných turistů vylodili ve Vitznau, uvědomili jsme si, že jsme ještě ani nestihli koupit lístek na zubatku vedoucí nahoru a přesto už je vlak naplněný hordou lidí, které už jsme znova potkat nechtěli. Místo cesty rovnou nahoru jsme si dali oběd v restauraci hned u přístavu, která se po krátké rešerši ukázala být jako nejlepší a pak strávili nějaký čas přesvědčováním obsluhy posunky a pokusy o oční kontakt, že chceme zaplatit a odejít.
Rigi
Poté, co se nám podařilo úspěšně zaplatit, do příjezdu dalšího parníku s nákladem turistů zbývalo deset minut, a tak jsme se odebrali k pokladně horského vláčku pro jízdenku na horu Rigi a zpět. Protože se mi na dnešek nepodařilo sehnat žádnou denní jízdenku, čekal mě další šok, kdy zpáteční vláček stál celých 72 franků. Chvilku jsme tam stáli a diskutovali příšernost švýcarských cen, načež paní za přepážkou řekla, že má nápad. Obchodní řetězec měl totiž zrovna akci, kdy prodával dvě jízdenky za cenu jedné a ona prý jednu z dvojice už udala a teď jí tam ta druhá leží pod pultem a práší se na ni a tudíž mám tedy na jízdenku nárok. Poděkovali jsme, já si vzal zpátky jízdenku a 36 franků a s nepopsatelnou radostí z lidskosti té paní jsme nasedli do vláčku.
Cesta nahoru trvala zhruba čtyřicet minut s pár mezizastávkami a výhled jak z okna vláčku tak z vrcholu byl dechberoucí. Úplně nahoře byla restaurace plná živících se lidí a hned vedle stála maringotka s hajzlíky plná čůrajících lidí, která mi svým plastovým interiérem přípomenula Brutal Assault.
Dostatečně pokocháni pohledem na hory a jezera v okolí jsme si ve svérázně vypadajícím stánku se svérázně znějící hudbou dali lokální pivo a z dálky pozorovali odvážlivce, co s nohama zabalenýma v čemsi co vypadalo jak spací pytel plachtili v rogalech strmě vysoko i strmě dolů.
Curych
Vláčkem jsme pak jeli zpátky dolů do Arth Goldau, kde jsme počkali na vlak do Curychu, protože bylo ještě do tmy dost času a pěkný den se musí přece využít do dna. Vlak, na který jsme čekali, jel z Itálie s dvaceti minutami zpoždění — a tak, aby lidem nerozhodili pravidelnost švýcarského pátečního odpoledne, dráhy vybavily a pustily na trať vlak náhradní, který od švýcarských hranic jel na čas. Nedokážu si představit, že by se tohle mohlo stát u nás.
V Curychu jsme si dali večeři v pizzerii, zdárně po třiceti pěti minutách čekání zaplatili a za večerního slunce došli na břeh řeky, kde se lidé slunili a všemi možnými způsoby užívali života. Vypadá to tam, jako kdyby někdo vzal Prahu s celou dobovou architekturou a roztáhl ji tak, aby tam bylo méně aut a víc místa pro lidi.
