Creux du Van
švýcarský Grand Canyon
Na francouzské straně Švýcarska se nachází obrovský přírodní amfiteátr, způsobený erozí Rhônského ledovce a uchovávající rozmanité přírodní bohatství.
Vstal jsem brzo ráno, abych stihl dojít na vlak v 6:07, protože tenhle skvost se nachází až na druhé straně země. Vlak se rozjel plný lidí spěchajících časně do práce, které pak vystřídali byznysmeni s velkým posláním a malými kufříky spěchající na letiště do Curychu, studenti, kteří se pomalu tlačili skrz dlouhá slova v tlustých knihách bez obrázků a ten poslední vlak už byl jen řídce osázený lidmi co měli to samé štěstí jako já a mohli v nádherné úterní dopoledne vyrazit někam, kde betonové budovy nevysávají z lidí chuť do života.
Noiraigue
Výlet začíná v Noiraigue, vesničce v kantonu Neuchâtel, a můj první dojem byl, že život zde se odmotává tak nějak pomaleji. Nedaleko od nádraží, které v deset ráno bylo snad nejrušnější částí celé vesničky, vyvěrá řeka Noiraigue, poté, co se o pár kilometrů výše doslova propadla do země.
Odtud je to asi čtyři kilometry docela strmou stezkou až na samotný vrchol. Stezka se jmenuje Le sentier des quatorze contours, jsou to serpentiny se čtrnácti zalomeními a celkové převýšení je něco kolem 700 metrů. Když se vyšplhám nad stromy, je výhled je v každý okamžik tak skvělý, že se zastavuju každý druhý krok a nedokážu se vynadívat — a to jsem ještě nedošel k tomu hlavnímu.
Creux du Van
Z vrcholu je v dáli matně vidět jezero a město Neuchâtel, Noiraigue je po levé straně a stezka pokračuje dále po pravé straně, kde nakonec polezu zpátky dolů do údolí. Samotný amfiteátr Creux du Van je zhruba 1.4 kilometru široký a 150 metrů vysoký a kolem jeho okraje vede kamenná hradba a úzká stezka, ze které je vidět na stovky kilometrů daleko — vzadu v pohoří Alp je vidět i Mont Blanc.
Pont du Brot
Cesta dolů pokračuje po podobně krkolomné pěšině a dole na mě čeká studánka La Fontaine Froide s pitnou vodou, která má v každou roční dobu vždy 4 °C. Jo, bylo to studené, ale bodlo. O kousek dále je prý výborná restaurace La Ferme Robert, ale z nějakého důvodu měli zrovna zavřeno a tak jsem byl docela rád, že jsem si při plánování zachoval trochu pesimismu a batoh naplnil dostatkem jídla.
Stále lesem pak dojdu k řece Saut de Brot, která teče skalní roklí a předěluje ji most zvaný Pont du Brot. Prostředí je tu nepopsatelně krásné a tak tu strávím několik dlouhých minut přemýšlením, jestli se mi to všechno jenom nezdá.
Neuchâtel
Po tůře, která měla dohromady něco kolem 15 km, jsem nasedl na vlak v Champ-du-Moulin a protože jsem měl ještě trochu času, zastavil jsem se při přestupu v Neuchâtel, abych se podíval, jak toto město a jezero vypadá zblízka. Obklopila mě večerní atmosféra s lidmi, kteří ruku v ruce volným krokem míří k jezeru, aby zde mohli sednout, popíjet a pozorovat západ slunce. Jako kdybych byl spíše někde v jižní Francii než v upracovaném Švýcarsku.
Cesta domů trvala ještě další čtyři hodiny a domů jsem dorazil téměř o půlnoci, potkávajíce ve vlaku lidi, kteří měli za sebou pouze zase další pracovní úterý.