Klíč

Je ráno. Nádherné letní ráno na místě, kde se zastavil čas. Čerstvé ranní paprsky se prodírají korunami statných stromů, nesměle mě lechtají na tváři a jemně mi naznačují, abych vstal. Sluníčko vedle mě ještě spí, ve spánku se usmívá a paprsky si hrají s její hřívou tak, že to vypadá jako by měla svatozář.

Snažím se vyprostit z jejího objetí a vstát tak, jak jen to je na vodní posteli možné, abych ji neprobudil. Vklouznu do vyhřátých chlupatých papučí a županu, seběhnu tiše dolů do přízemí a jdu se pokusit připravit snídani a naservírovat ji do postele dříve, než Sluníčku zazvoní budík a ona se se zívnutím probudí.

Když dávám vařit vodu na kávu, zaujme mě pavučina na prosklené stěně vlevo do zahrady. Že by náš cvičený sokol uviděl v domě něco nečekaného a zapomněl, že je tu sklo? Snad to přežil i tentokrát. Měl bych s tím něco udělat, přece ho chudáka nenechám, aby se zmrzačil.

Zrovna když mám vonící snídani nachystanou na podnosu, abych ji odnesl nahoru, slyším slabé zacinkání domovního zvonku. Kdo to může být v tuhle denní dobu v téhle odlehlé pustině? Položím tác se snídaní na krbovou římsu a došourám se ke dveřím, abych tajemné návštěvě odemkl.

Sundávám z věšáku cinkavý kroužek a probírám se svazkem různě složitých klíčů podle toho, jak vysoký stupeň bezpečnosti která část domu potřebuje. Asi mě šálí zrak, ale ten hlavní klíč za žádnou cenu nemůžu ve svazku najít. Slyším nervózní zaklepání na dveře a z náhlého popudu mysli zkusím vzít za kliku, i když vím, že každý večer dveře zamykáme. Na dva západy. Ale klika mi v ruce povolí, nezamčené dveře se otevřou a oslepí mě neskutečně jasná záře…

* * *

Zase další prokletý ráno zpocený po snu, ze kterýho si nikdy nic nezapamatuju. Slunce se odráží od okapu, proniká jednim jediným špinavým oknem a i přes zavřený oči mi masíruje oční sítnici jak rezavý hrábě. To je ksakru divný, že takovej naleštěnej okap v tomhle všivým městě ještě nějakej spoluobčan nestih znárodnit za pár loků špatně vypálený kořalky.

Aspoň k něčemu to je. Stihnu se pokaždý včas vzbudit a vypadnout do šichty dřív, než spalovna odpadu ráno zatopí pod kotlem a udělá mi z týhle garsonky nacistickou plynovou komoru.

Shodím z břicha prašivou třínohou kočku, která každou noc parazituje na mým tělesným teple aniž by mi byla něčim prospěšná, a ona mě za to nezapomene pořádně škrábnout. Vyženu krysu z pantofle, hodím na sebe včerejší tílko a přitom se snažím uhádnout, jestli dneska poteče aspoň studená voda.

Hm, trefil jsem se. Takže dneska ráno žádný kafe, i když by fakt bodlo, a umejt se zkusím zase večer. Kopnu do sebe zbytek zvětralýho piva a patku ztvrdlýho chleba. Tu klobásu radši testovat nebudu, bez ledničky z toho asi žádná delikatesa nebude.

Čtyry padesát. Tak akorát abych zamknul a vypad. Proč se vlastně s tim zamykáním obtěžuju? Pochybuju, že by někdo dobrovolně chtěl vědět, co je za těmahle dveřma. Ale budu si aspoň trochu jistej, že až se v deset večer přibelhám zpátky, nebude na mě čekat kyanid v jídle nebo vrah se sekyrou drze sedící na mý jediný vlastní židli. Když se pokouším zamknout dveře orezlým klíčem, kterej vlastně původně vůbec k tomuhle zámku nepatřil, něco na mě v dlani blýskne. Klíč, který jsem v životě neviděl.

Nebo snad jo?


Zčistajasna, jak když mě někdo praští do lebky klackem, vím. Vím přesně, od čeho ten blyštivý a atypický klíč je a pomalu si začínám vzpomínat na dnešní sen. Sen… byl to vůbec sen? To není možné. Pamatuji si toho mnohem více, než zamlžené útržky jednoho snu. To nemůže být sen. Jsou to vzpomínky. Vzpomínky na nedávný život a někdo se vehmentně snažil mi je z mozku vymazat. Někdo mě vrhnul jako odpad do týhle díry a podvrhnul mojí minulost… Proč, sakra?