Recenze
Sedím tu na druhém odpališti a vedle mě něco zrovna proneslo trumpetový zvuk. Zdálky je slyšet ohňostroj a melodie, kterou vágně poznáš, ale přesto nedokážeš zařadit a tak máš pocit, že bys z těch úryvků dokázala poskládat další album té kapely.
Ten člověk toho vlastně už napovídal tolik, že jen stačí vzít všechna slova, přizpůsobit je jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu a poskládat je zpátky do smysluplné prázdnoty.
Odpoledne to tu vypadalo jak ve válečné zóně a sekuriťáci se dívali podezřívavě, když jsem si narozdíl od většiny ostatních nebarevně oděných lidí kupoval jen chleba a rohlíky a kolem obleženého regálu s aktuální slevou ohnivých vod prošel bez povšimnutí. Obsluha samopokladen mě však znala a na rozloučenou mi jako každý den popřála hezký den.
Stál jsem vedle bezdomovce, který svou měsíční almužnu investoval do vstupenky, teď ze svého úhlu pohledu viděl akorát těžké mraky mračící se na plešky nadprůměrně vysokého hloučku lidí a tak jen nesouvisle něco mumlal a zapíjel to tekutinou z petflašky, kterou by už ani v kontejneru nevzali. Pak najednou zmizel zpátky do škvíry v čase a já se místo toho topil v modrých očích, které na mě koukaly o několik světelných let déle, než by bylo bezpečné pro zachování stability vesmíru.
Trumpetový zvuk zazněl podruhé, ale jeho pronašeč stále nechce zveřejnit svou identitu. Když jsem nakonec procházel jednosměrkou v protisměru, zaslechl jsem konverzaci zahrnující propastně nedostatečnou organizaci a plný močový měchýř. Od žluté vesty jsem dostal stroze negativní odpověď na svou naivní otázku a dalším krokem jsem byl zpátky za branou, odkud už není cesty zpět. Člověk, který pro ten samý moment přijel až z východního Slovenska, se mnou vyměnil pár názorů na neočekávané kvantity bláta, hlav a sedaček, zeptal se kudy na tramvaj, na třetí pokus se mu podařilo rukou se stříbrným snubním prstenem udělat hájfajv, popřál mi šťastné hledání pisoáru a jal se pokračovat v tlačení své tělesné schránky proti proudu davu.
Na smogem osvětleném nebi vidím osamělou polárku a pod ní siluetu objímajícího se páru. Narozdíl od předchozího návštěvníka opuštěného parku kultury a oddechu od nich nejdou záblesky světla a tak jen doufám, že jim není zima. Na obzoru pulzuje barevná hudba té části města, kde je dnešní večer nerozeznatelný od toho včerejšího a v koutku pod rouchem tmy se krčí mraky, nedočkavé na to, až jim někdo zítra dovolí taky si ulevit.
Tenhle song už poznáš a tak aspoň víš, o co přicházíš. Na cestě domů tě potká opuštěná rybářská stolička a cyklista, co upustil něco cinkavého a tak zanadával, vrátil se a už to nenašel. Poslední pauza, jásot lidí, co se vešli, a nakonec pietní ticho pro ty ostatní.