Křídla

Stála tam u sloupu, tmavá postava v šedivém okolí, všude kolem pospíchal déšť a v něm stereo lidé se společným deštníkem. Její oči hltaly tu barvu města, jedno sluchátko měla hluché a tak slyšela jen ty pravé útržky rozhovorů. Přistoupil jsem blíž, ona měla jiskru a já oheň a tak mi mezi dychtivými obláčky pověděla, že je z jiného světa.

Ten svět už překonal všechny mrzutosti a smutky a už dávno nebylo nic, co by šlo udělat lépe, a nikdo, kdo by mohl být spokojenější. Každý tvor dostal svou bublinu, která přinášela denní porci adrenalinu, zábavy a zamyšlení, a najednou už se nikdo nepotřeboval s nikým rozcházet ani usmiřovat, navazovat nové vztahy nebo pokoušet nové myšlenky, bublina dokázala všem všechny pocity doplnit do ekvilibria úplné rovnováhy.

Tedy téměř všem.

V tom světě je prý akt oslovení neznámého člověka dávno zapomenutým uměním, takovým, co se dočteme v bajkách z romantických dob, kdy lidé ještě zdravili řidiče v tramvaji a přečtené noviny se předávaly z ruky do ruky. Vlastně nikoho ani nenapadne zvednout hlavu od barevného světa za upatlaným sklem a zapátrat, jestli ve všedním světě není také něco hodné pozornosti. Zeptal jsem se tedy, co je tak úžasného na tom, že tu stojíme, z pocitů nám prchají barvy, ničíme si plíce vlhkou směsí odpadu a pozorujeme neřízený chaos spěchu lidí unikajících kamkoliv jinam, kde možná nebude hůře.

Prý přesně toto, že se oblečeme se do kůže z mrtvého zvířete, kterému do konce života budeme podvědomě vděčni za jeho oběť pro náš pocit tepla a bezpečí, že nebudeme žít navždy, že si do jednoho ucha pustíme skladbu, kterou máme rádi až od druhé minuty a jen na patnáct vteřin, a při tom budeme vzpomínat na to, že i když fungovalo to druhé sluchátko, tak to nebylo nic proti živému koncertu, že při tom potkáme spřízněnou duši z jiného světa a divíme se, proč se jim nelíbí jejich styl života, že nakonec zase přijdeme domů, konečně roztajeme a bude nám mnohem lépe, než kdybychom do toho světa vůbec nešli. Že někdo občas potřebuje prožít pocity těch ostatních, aby si vážil těch svých více.

* * *

Opatrně odložila nedopalek k holubovi, který hned začal soustředěně zachytávat zbývající molekuly naší nálady, oprášila zapomenuté pírko z levého ramene a chystala se vrátit zpátky.

„S mokrými křídly daleko nedoletíš,“ povídám, „asi tu budeš muset ještě chvíli zůstat“.